Druhý den kolínského herního veletrhu GamesCom se brány výstaviště otevřely veřejnosti. Věděli jsme, že nás čeká peklo a že už se k ničemu podstatnému nedostaneme, ale alespoň jsme ještě využili svých novinářských akreditací. Zatímco pro běžné návštěvníky se turnikety roztočily v 10 hodin, my jsme se přes press centrum dostali k expozicím o hodinu dříve. Plán byl vyzkoušet BATTLEFIELD 3 a UNCHARTED pro PS VITA. Já jsem to při pohledu na frontu ostatních novinářů a „novinářů“ vzdal. Asi jsem udělal dobře, protože Dawson se k BF3 nakonec dostal až po dvou hodinách čekání a kvůli přehřátým PS3kám si stejně moc dlouho nezahrál.
Za tu hodinku, než všech pět pavilonů obsadily tisícovky německých „nerdíků“, jsem zvládl vyzkoušet ještě 4 hry. DRIVER: SAN FRANCISCO je pokračování známé série, která rozhodně potřebuje vlít novou krev do žil. K dispozici bylo multiplayer demo, v němž se po mapě pohybovalo auto a úkolem ostatních hráčů bylo ho v časovém limitu zničit. San Francisco je zpracováno velmi pěkně a všechna vozidla ve hře jsou licencovaná, takže hra vypadá hodně realisticky. Jízdní model je příjemně arkádový. Rozhodně je to hra spíše na gamepad než na volant. Pokud jste o D:SF četli nějaké preview články, jistě víte, že náš starý známý hlavní hrdina Tanner je v kómatu a hra se více méně odehrává v jeho hlavě. Díky tomu je dostupná speciální schopnost – přeskočení do jakéhokoliv auta na mapě. To je velmi intuitivní. Stisknete odpovídající tlačítko na gamepadu, hra se zpomalí, kamera odzoomuje nad ulice, levou páčkou pohybujete ukazatelem po jednotlivých jedoucích autech a s tiskem X do kteréhokoliv z nich prostě přeskočíte a pokračujete v jízdě. Ve hře pro více hráčů to může být zajímavé zpestření, ale při plnění příběhových misí mi to přijde jako šílenej úlet. Každopádně v demu jsem si to vyzkoušel. Začal jsem ve Fordu Mustang a jako cíl byl označen nějaký sporťáček. Začal mi ujíždět, a když byl 2 bloky ode mě, prostě jsem „přeskočil“ do auta, které k němu bylo aktuálně nejblíž. Bohužel jsem si nevšiml, že se mým novým dopravním prostředkem stane VW New Beatle. S takovou šunkou už jsem neměl proti „cíli“ skoro žádnou šanci. No, a protože se mezi auty nemůžete přepínat kdykoliv, ale jen když vám naběhne speciální ukazatel, nestihl jsem misi v časovém limitu dokončit.
Po DRIVEROVI jsem chvíli koketoval s myšlenkou, že vyzkouším SNIPER: GHOST WARRIOR 2, ale cestou ke stánku s touto hrou jsem si všimnul, že je volno u F1 2011. Sice jen u X-Box verze, ale ono zas není tak těžké si na ten ovladač zvyknout (byť ho oproti PS3 gamepadu asi navrhoval někdo po lobotomii). Po chvilce „praní se“ s Němčinou jsem pronik až do menu závodů. K dispozici bylo 5 okruhů, ze kterých jsem vybral Monzu. Přece jen jí mám už od dob formulí od Accolade, které jsem hrál ještě na 386ce, najetou za všech tratí asi nejlépe, a tak sem se nebál, že budu přihlížejícím pro smích. Usedl jsem jako Fernando do kokpitu rudého vozu z Maranella (Kvízová otázka: která stáj sídlí v Maranellu a jaké je Fernandovo příjmení?:) Losování proběhne, až Míša Šumáků opět vyhraje titul.) a zvolil jsem závod na 3 kola. Z celé hry je patrné, že si autoři dali hromadu práce s detaily. Atmosféra Formule 1 vás doslova pohltí. Cut scén, které ji navozují je před samotným závodem i po něm požehnaně. Grafika sice nedosahuje kvality GRAN TURISMA, ale určitě neurazí. S nastavením hry jsem si v německém menu moc nehrál, a tak bych nerad hodnotil, jak na tom bude hra s obtížností, ale já sem hned v prvním závodě dojel úplně bez problémů třetí a ani jsem se moc nezapotil. Hned po startu jsem si vybojoval medailovou pozici a tu jsem ztratil jen na 2 zatáčky po drobné jezdecké chybě. Hru bych si určitě nepořizoval, protože je na mě moc úzce zaměřená, ale fanoušci F-jedniček budou chrochtat blahem.
Po dvou hrách s autíčky se mi zastesklo po něčem akčnějším a vzpomněl jsem si, že na stánku THQ bylo včera docela dost konzolí s různými hrami a do otevíračky ještě stále zbývalo 20 minut, takže by tam mohlo být relativně prázdno. A také že ano. Nejdřív jsem vyzkoušel NINJA GAIDEN 3. Kdysi jsem dohrál NINJA GAIDEN SIGMA a tak mě zajímalo, kam se série posunula. Dostupná ukázka začínala skokem z baráku na ulici, která byla plná nervózních chlápků s katanami a pistolemi. S hlavním hrdinou jsem jim předvedl krvavý taneček a po chvilce jsem zjistil, že demo je tvořeno jen touto jednou ulicí, na které se generují stále stejní nepřátelé. Deset minut totálních jatek mě částečně uspokojilo a byl akorát tak čas vyzkoušet ještě jednu hru, než začne davové šílenství. Zvolil jsem UFC UNDISPUTED 3. Úplně první díl těchto ultimátních zápasů jsem měl doma a říkal jsem si, co se dá na takové bojovce každý rok asi vylepšovat. Kromě hezčí grafiky, více animací a nových pohybů jsem na nic jiného nepřišel, ale i tak to v zásadě stačí. Jde o to, že každý nový díl vypadá a hraje se lépe a lépe. Loňský díl jsem nehrál a tak nevím, jestli je přítomnost další série zápasů mimo UFC a možnost vybrat si arénu novinkou. Chtěl jsem si pořádně zařádit s Frankem Shamrockem, ale nebyl v nabídce. K dispozici byli pouze zápasníci ze dvou váhových kategorií. Vždycky jsem měl rád kickboxery, ale tady nevyjížděl při výběru jejich popis. Dopadlo to tedy podle očekávání… souboj dvou „teplajzníků“ (kluci si místo pořádné bitky lehnou na zem, válí se po sobě a snaží se ukroutit si údy). Tento styl boje mi nikdy moc nešel a tak jsem prohrál na body. Alespoň jsem mohl obdivovat krásně plynulé animaci a realistické zpracování postav bojovníků. Pro druhý souboj jsem zvolil (a teď to jméno snad nezkomolím) Vanderleie Silvu. Jako soupeře jsem si vybral černocha, který nevypadal, že se bude chtít válet. A k mému potěšení neválel…teda do té doby, než jsem ho zasypal údery na solar a kopy na hlavu mimo kryt. Vítězství v prvním kole na K.O.
Než jsem dohrál, byla do pavilonu vpuštěna vlna návštěvníků, která se u všech zajímavých titulů ukázala naprosto nepřekonatelná. Šel jsem tedy omrknout galerii obrazů, které byly inspirované hrami – MONKEY ISLAND, AMERICAN McGEE’S ALICE, atd. Zbytek dopoledne jsem chtěl strávit psaním tohoto reportu v press centru, ale bohužel se mi nepovedlo připojit se na internet. Ani přes kabel, ani přes Wi-Fi. DNS server error. Shit happens. Včera to šlo normálně, dneska to šlo jen všem kolem mě. Po půl hodině marných pokusů s nastavováním sítě jsem to vzdal, ale to už naštěstí Honza zavelel k odjezdu, takže tyto řádky nakonec píšu na německé dálnici ve 170ti kilometrové rychlosti.
Zase za rok? Uvidíme…
Žádné komentáře:
Okomentovat